Pedagogickou fakultu jsi studoval v Praze. Co tě přivedlo na studia zrovna do hlavního města?

K Praze jsem měl blízký vztah díky tomu, že jsem se tam narodil a pár let v ní vyrůstal, takže to byl takový příjemný návrat do mého dětství. Později jsem paradoxně nebydlel přímo v Praze, ale na kolejích pedagogické fakulty v Brandýse nad Labem, kde se mi moc líbilo. Probíhal tam přesně ten opačný proces, kdy příroda pohlcovala civilizaci, a ne naopak. Budovy starých lázní mizely v lese a člověk tam mohl najít třeba lampu, která vypadala jako strom. Do Prahy jsem v podstatě akorát dojížděl.

Ondřej Syrovátka (Pro Region)

Dlouhou dobu ses živil jako učitel.

Přesně tak. Devět let jsem učil matematiku a angličtinu na gymnáziu v Příboře. Před tím jsem učil v Novém Jičíně a také rok v českých vesnicích v Banátu v Rumunsku.

Co pro tebe znamenalo být učitelem?

Pro toto povolání je třeba oplývat určitým nadšením, které mnoha lidem chybí, případně jej mají pouze zezačátku. Problémem pro učitele může být moment, kdy se začíná vše opakovat, kdy už dovede k maturitě bůhvíkolikátý ročník. Ale na druhou stranu mě zpětně nabíjeli ti studenti, kteří jsou zajímaví, inspirativní, mají dobré nápady a sám se od nich mohu něco naučit. Často obdivuji, jak mají někteří z nich ve svém věku o sobě již celkem jasno. Když se podívám na sebe v maturitním ročníku, tak jsem ani zdaleka nevěděl, co budu dělat a kde je moje místo ve světě.

Pro učitele musí být zajímavý pocit, že má přímý dopad na výchovu nové generace. Máš nějakou vizi nebo myšlenku, kterou jsi studentům předával?

Asi ano, i když to nemám nijak konkrétně pojmenované. Pro mě je důležité jít studentům osobním příkladem. Mám zpětnou vazbu od již bývalých studentů, že jsem je inspiroval v tom, jakým způsobem mají žít. Mám na mysli ty skautské vlastnosti, jako je čestnost, pravdomluvnost, férovost. Já sám jsem byl překvapený, když mi něco takového řekli. Netušil jsem, že bych je mohl inspirovat až do takové míry, ale velmi mě to potěšilo. Je důležité, aby si ze školy vzali i něco osobního. Jestli pak zvládají matematiku a angličtinu na výbornou nebo ne, to už je celkem podružné.

Co tě přivedlo do českých vesnic v Rumunsku?

Poprvé to byl výměnný zájezd se skauty, který proběhl někdy okolo roku 2000. To byl první moment, kdy jsem zjistil, že tam jsou nějaké české vesnice, kde se skutečně mluví česky. Nezávisle na tom jsem poté začal s jedním kamarádem jezdit do Rumunska na hory, kde se mi moc líbilo. Byl to ale takový ten povrchní dojem turisty, který to prostředí nemá pořádně zažité, a říkal jsem si, že by bylo fajn tam nějakou dobu opravdu pobýt. Vzpomněl jsem si na Banát a díky tomu, že jsem učil, se mi tam nějakou shodou náhod podařilo získat místo.

Přišel jsi díky této zkušenosti o původní povrchní dojem turisty?

Určitě. Ukázalo mi to, že Rumunsko je krásná země a žijí tam krásní lidé. Poskytne to člověku velmi dobré srovnání. Myslím si, že je dobré mít možnost žít chvíli i v jiné zemi, než jenom ve své. Když si u nás lidé stěžují, že mají nízké platy a nežije se jim dobře, tak jim vždycky říkám, ať se jedou podívat tam. Naši se často srovnávají s Němci nebo Rakušany, ale málokdy se srovnávají s východními státy. Nemáme se u nás vlastně vůbec špatně.

Jak vypadal život na takové vesnici?

Byla to úžasná nová zkušenost. Je to takový zajímavý mix starého a nového. Je naprosto běžné narazit v Banátu na dům, který má satelit, ale zároveň suchý záchod. Před revolucí tam totiž neprobíhal zdaleka takový civilizační pokrok jako dnes. Některé vesnice neměly dokonce ani svůj proud, telefon měla pouze jedna. Když to zjednoduším, tak ještě nedávno to tam vypadalo jako u nás třeba před padesáti lety. Hezké na tom je, že lidé jsou více stmelení, pomáhají si a celé je to takové přirozené. Často pro sebe navzájem dělají věci, aniž by chtěli nazpět nějakou úplatu.

My Češi bychom se od nich mohli asi mnohé naučit …

Určitě. Podstata toho je větší míra spolupráce a nějaká schopnost vyjít s tím, co člověk opravdu potřebuje a zbytečně nehromadit majetek.

Před lety jsi založil čajovnu, co tě k tomu přivedlo?

Byl to můj dlouhodobý sen. Založil jsem ji spolu s několika kamarády v období let 2000-2005, kdy zrovna probíhal boom čajoven. Měli jsme taková místa strašně rádi a zdálo se nám fajn jít se bavit nejenom při pití alkoholu, ale i něčeho jiného. Několik let jsme v Novém Jičíně provozovali stánek s čajem na městských slavnostech, a když jsem vyšel školu, přišel čas pustit se do něčeho většího. Shodou okolností se v Novém Jičíně právě dokončovala budova městské knihovny, kde nám kulturní středisko nabídlo sklepní prostory a v nich jsme čajovnu s kamarády vlastníma rukama vybudovali. Zároveň pro nás bylo důležité vytvořit i místo pro oživení a záchranu novojičínské kultury, a proto jsme čajovnu pojmenovali Archa. Konaly se tam tehdy různé přednášky, poetické večery, společenské debaty a podobně.

Funguje čajovna i v dnešní době?

Stále je v provozu, i když já už s ní nemám nic společného a chodím tam pouze na čaj.

Jak se to má dnes s kulturním děním v Novém Jičíně?

Myslím, že těch akcí přibývá, ať jsou to akce na náměstí během kulturního léta, v klubu Galerka nebo divadelní dílna. To je vlastně přehlídka amatérského divadla, která se koná v nedalekém bývalém lomu, který byl ještě za první republiky přizpůsoben divadelním účelům. Má to svoji úžasnou atmosféru. Co městu ovšem chybí, je nějaký velký kulturní sál.

Co třeba Beskydské divadlo?

Ano, to funguje výborně, ale v sále se sedí na sedačkách, není tam prostor na tancování a podobně. Chybí klasický koncertní sál, kde by lidé mohli zajít na velkou kapelu, a to je škoda. Snad se to podaří změnit, už se o něčem uvažuje.

Jak vidíš svoje možnosti měnit věci kolem?

Při mém působení v zastupitelstvu Nového Jičína a nyní i na pozici místostarosty se Straně Zelených daří prosazovat třeba cyklostezky a cyklopruhy na určitých hlavních komunikacích, či možnost průjezdu cyklistů jednosměrkami, což taky nebylo ještě nedávno možné. Dále se chystáme zprovoznit klikací rozpočet, což je internetový nástroj, kde se můžou občané podívat, jaké peníze byly za jednotlivé položky utraceny. Například si rozkliknete dopravu a ukáže se vám, které silnice byly opraveny za kolik korun. Do budoucna je na programu zlepšení městské hromadné dopravy, která by měla být zařazena do krajského integrovaného systému. Díky tomu jsem vlastně zjistil, že má smysl dělat politiku, a že spousta věcí jde změnit. Stačí jen chtít a mít energii ty změny prosadit.

Jaké změny bys chtěl prosadit na úrovni celého kraje?

Co mě osobně velmi oslovuje je projekt Zdravé město, v jehož rámci se město snaží o větší komunikaci s občany, táže se jich na různé věci, informuje a koná veřejná projednání, kde právě vznikají i zajímavé podměty od občanů. Politici si často myslí, že těm věcem rozumí nejlíp, ale ne vždy tomu tak je. Někdy bývá lepší se zeptat lidí, protože v těch místech žijí a dokážou určité změny lépe posoudit. Dále mě zajímá hlavně veřejná doprava, což je věc, kvůli které jsem šel do politiky. Moje vize je lépe napojit Nový Jičín na hlavní železniční trať, která současně vede přes Suchdol nad Odrou, kde se musí přestupovat. Je důležité trať modernizovat a umožnit, aby odsud mohli jet lidé přímým spojem do Ostravy. S tím souvisí také elektrifikace trati ze Studénky do Příbora, Kopřivnice a Štramberku, což jsou další významná regionální města.

Jaké další téma je ti blízké?

Díky tomu, že jsem povoláním učitel, bude dalším tématem jednoznačně i školství. Jednou z věcí, které by se daly změnit, je striktní diktování školám, kolik tříd mají otevřít. U nás na gymnáziu v Příboře jsme měli vždy více zájemců, než míst a kvůli tomu, že nám kraj nařídil, že musíme otevřít místo dvou tříd pouze jednu, nás to omezovalo v dalším rozvoji a chyběla motivace se zlepšovat. Školám se rozhodně musí dát větší svoboda a tím zvětšovat i jejich konkurenceschopnost.

Jak se ti jeví konkurenceschopnost samotných žáků, když opouští střední školy?

V současné době je důležité střední školy více propojit se skutečnými firmami a průmyslem, aby se učilo i to, co potřebuje soukromý sektor, a také umožnit spolupráci na finanční bázi. Je důležité přímé propojení s realitou, aby školy nevychovávaly mladé lidi, kteří se neuživí.

Sám svoji dceru vychováváš v angličtině. Co tě k tomu vede?

Anglicky s ní mluvím od narození a simuluji tak bilingvní rodinu, kde bývají rodiče z rozdílných zemí a jejich děti pak přirozeně mluví oběma jazyky. Inspiroval jsem se právě v Banátu, kde jsem viděl, jak mezi sebou děti běžně mluví rumunsky i česky.

Jak komunikace s tvojí dcerou vypadá v praxi? Jak vám to funguje?

Spolu mluvíme pouze anglicky a jinak s ostatními lidmi mluví česky. Když byla ještě malá, tak ji ani nenapadlo, že je to divné, později se už začala ptát, tak jsem jí po nějaké době vysvětlil, že se jí to bude hodit do života, protože většina lidí na světě mluví anglicky. Vzal jsem ji i do Londýna, aby na vlastní kůži poznala, že se ten jazyk opravdu hodí. Jednak byla překvapená, že ti lidi opravdu nemluví česky, a jednak se chvíli prala s přízvukem, ale po pár dnech neměla problém anglicky komunikovat.

V budoucnu to pro ni bude určitě velká výhoda.

Dneska je důležité učit své děti více jazyků, nejlépe od útlého věku. Svět se neustále zmenšuje a zrychluje a spousta z nás komunikuje s cizinci již naprosto běžně na denní bázi. S tím, jak přichází nové technologie a možnosti, mění se i prvky výchovy. Další generace bude určitě ještě úspěšnější, než ta předchozí, ale musíme jí umět předat to nejlepší z nás.